Nebojme se nových věcí! S Vlaďkou Snášel Lukašíkovou nejen o vzdělávání

Jak se vzdělává jednatelka vzdělávací agentury? Jak využívá ve své práci AI? A kde má vzdělávání dospělých největší mezery? Přečtěte si to nejzajímavější z inspirativního rozhovoru s Vlaďkou Snášel Lukašíkovou.

Ups&Downs jsou rozhovory, které vede Simona Zábržová, CEO Soulmio, s dalšími CEOs, kteří ji inspirují. Kromě Vlaďky Snášel Lukašíkové, jednatelky CE-PA a zakladatelky konference Fenomén, vyzpovídala také Cyrila Klepka, zakladatele Cyrklu, Honzu Mayera, Managing Director Heureka CZ&SK, Ondřeje Krátkého, CEO Liftago, Jana Hanuše, CEO Woltair nebo Sentu Čermákovou, CEO Czechitas.

“Jsem Vlaďka. Jsem ze Zlína. Jsem zlínský patriot a podnikatel. Už deset let podnikám v oblasti vzdělávání. A to vzdělávání dodáváme do firem jako kurzy na míru tady u nás na Moravě. Ono se to totiž málo ví, že Zlínský kraj je nejvíce průmyslovým krajem v republice. Ano, opravdu to není zemědělství. Není to víno. Je to prostě fakt průmysl,” představuje se Vlaďka Snášel Lukašíková, jednatelka zlínské vzdělávací agentury CE-PA a organizátorka konference Fenomén.

 

“Nejpoptávanější kurzy jsou třeba škola mistrů, vzdělávání obchodníků nebo vzdělávání manažerů. Firmy se teď opravdu hodně zamýšlí nad talent managementem - takže toto je jako takové naše TOP téma. A mimo to, protože je potřeba dělat i větší osvětu, tak se zabýváme konferencí Fenomén. Ve Zlíně chyběla velká manažerská konference a vzhledem k tomu, že Zlín je rodištěm největšího podnikatale našeho století - Tomáše Bati, tak by mu to bylo určitě líto. Tak jsme založili konferenci Fenomén. A Fenomén proto, že my neděláme malé věci. My děláme velké věci,” doplňuje.

Na otázku, jak se sama vzdělává, odpovídá: “Téměř nepřetržitě. Pořád. Každý den. Nejvíc se vzdělávám díky podcastům. Hodně poslouchám. Hlavně ekonomické a politické podcasty. A taky BBC English. Některé pojmy a podrobnější informace si pak vyhledávám pomocí AI.” 

 

A jak využívá ke své práci AI? “Tak pokud jde o práci jako takovou, tak když jsem třeba připravovala nové téma Fenoménu, tak jsem s tím hodně pracovala. Třeba návrhy, jak by se to mělo jmenovat, jsem si nechala seřadit AI podle toho, který z těch názvů bude nejvíce rezonovat s cílovou skupinou a proč. Tak toto mě třeba bavilo. Když kreativně něco vymýšlím, tak si to validuju, případně nechávám navrhovat nějaké náměty. A pokud jde o vzdělávání, tak třeba, jak jsem zmiňovala, mám ráda ekonomku Matesovou. A zadala jsem AI, že bych si chtěla poslechnout její podcasty. Normálně bys to na Google vyhledávala dlouho a AI mi to všechno vyjela během tří sekund i s odkazy. Takže já se vlastně do toho vlákna vracím a jenom si poslouchám dál.”

Zajímá se nejen o ekonomiku a politiku, ale o byznys celkově. “Zajímá mě celý kontext. Od společnosti, přes byznys, po dopady nějakých určitých - třeba i ekonomických - situací. Některé věci, které se nám dějí teď, mají i historické příčiny. Sleduji i historické podcasty - třeba Přepište dějiny. To je super, tam se dozvídám spoustu věcí, které předcházely situacím, které máme tady a teď. Z dějepisu si pamatujeme pojmy, ale neznáme je v souvislostech.”

Na otázku, co pro ni znamená úspěch odpovídá: “Když mám takový ten dobrý pocit tady uvnitř. Že dělám tu práci dobře. Musím cítit, že já jsem s tím s spokojená. Samozřejmě je velmi příjemné, když konference nebo Fenomén skončí, a lidi přijdou a řeknou: “Hele, Vlaďko, toto bylo super.” Ale pro mě je asi nejvíc ten vnitřní pocit, že mám za sebou kus dobré práce.” A neúspěchy bere jako školu: “Ta škola stála třeba dvě stě tisíc, ale MBA taky stojí dvě stě padesát, že? Takže to vždycky přepočítám na to MBA a říkám si, že to je moje další.”

“Když si představím, že bych tu svobodu neměla, když si představím, že bych musela ráno vstát, někam naběhnout a vlastně žít sny někoho jiného, tak se mi z toho udělala fyzicky špatně a vstanu a makám ještě víc,” odpovídá na otázku, jak to má s motivací. “Zaměstnaná jsem samozřejmě byla a měla jsem i dobré šéfy, ale na druhou stranu - když se mi něco podaří, slíznu si smetanu a co se mi nepodaří, slíznu taky,” dodává.

Její opěrné body v životě jsou svoboda, rodina a zábava. “Svoboda je pro mě široký pojem - jako svoboda i jako žít ve státě, kde je demokracie. Svoboda v práci - ozhoduju se podle podle toho, jak já to cítím. Svoboda ve vztahu - očekávám, že si s partnerem dáváme určitou míru svobody. Cokoliv dělám, posuzuju těma třema pilířema:

• Činí mě tohle rozhodnutí svobodnou?
• Ovlivní to nějak moji rodinu?
• Bude mě to bavit?

“Nejsem úplně disciplinovaná, takže jsem si na to musela vzít kouče,” odpovídá na otázku, jak se jí daří držet se svých hodnot v praxi. Čas s koučem je čas, který má pro sebe - čas, kdy se může zastavit. Kouče pro sebe nehledala, ale našla ho díky produktovému rozvoji: “V určité fázi - zejména té manažerské - už samotné kurzy postrádají smysl a je potřeba jít do hloubky toho člověka a opravdu se věnovat přímo jemu individuálně. A tak jsem začala hledat partnery a přišel se mi představit tenhle člověk - a za hodinu, co jsem s ním mluvila, se mi ulevilo. Byla jsem trošku na pokraji nějakého vyhoření a díky tomu člověku jsem měla pocit, že přišla záchrana. Potom jsem ho oslovila pro spolupráci.”

“Stav před vyhořením poznám tak, že je mi strašně špatně. Že mě nic nebaví. Nechce se mi vstávat. Nechce se mi mluvit s lidma. Nechce se mi brát telefony. Nechce se mi chodit s kamarády ven,” odpovídá na otázku, jak pozná, že se blíží vyhoření. A to poté řeší zvolněním. “Většinou programově něco zruším, i kdyby to mělo znamenat jako o zakázku míň. Ale rozhodně to za to stojí. A promluvím s koučem - že jsem znovu v téhle situaci. My jsme si spolu dali nějaké cíle. A jeden z těch mých cílů je, že prostě nebudou přetažená. Že budou ty věci mít nějaký jako work-life balanc.”

“Pokud toho mám hodně - třeba týden před konferencí – a potřebuju se zafokusovat, tak nedělám nic. Tak se opravdu soustředím pouze na tu danou věc. Pracuju, spím. Pracuju, spím. Starám se o děti. Nedělám žádné věci, co by mi braly další energii. Tak to ale bývá jenom velmi krátkodobě - je to většinou týdenní záležitost, kdy vím, že mě čeká něco důležitého.”

A jak pečuje o svou duševní pohodu v každodenním životě, odpovídá: “Pokud jde to takový ten běžný režim, tak cvičím každý večer. To mi hodně pomáhá. A musím říct, že asi nejvíc si hlídám, abych dělala věci, které mě baví. Každý den. Prostě si něco přečtu. Něco, co mi třeba způsobí radost. A pak se snažím, abych aspoň jednou jednou za měsíc vypadla ven s přáteli. A hlavně poslouchám. Poslouchám si věci, co mě baví. Například když žehlím, tak u toho něco poslouchám. Běžné rutinní věci si ještě zpříjemním něčím takovým.

Když jsem měla před před deseti lety malého, tak to byl - nechci říct úplně - ztracený čas. Ale byla jsem přitom nervózní, že tu hodinu a půl mi třeba stojí nějaká práce. A s narozením mojí dcery před dvěma lety přišlo, že už jsem nechtěla slevit ze svých standardů. Takže teď uspávám a zároveň poslouchám - a mám pocit využitého času.”

Na typické české téma nízkého sebevědomí reaguje: “Já jsem děcko osmdesátých let. Takže my jsme hodně jako slyšeli takové to: “Když dospělý mluví, malý šoupou nohama. Neskákej nám do řeči. Neptej se. Nejdřív se dobře uč, jo?” … Moje máma mi tvrdí, že je normální, že se sebevědomí buduje do třiceti. Že to tak má každý. A já si prostě myslím, že ne. Já se snažím, aby moje děti měly sebevědomí hned. Ne nějaké přebujelé, ale aby ho nemuseli potom někde složitě budovat. Aby ho prostě měli.”

Jak odpočívá? “Běhám. Hraju badminton. Cvičím doma. A teďka vlastně mám i tanec. Je to taky sport, že? Tak tančím salsu každou středu. To mě hodně nabíjí. Hodně to ale ovlivňuje rodinný rytmus. Dřív jsem mohla vypadnou kdykoliv. Teď prostě nemůžu, ale cvičit chci. Takže třeba nejdu hrát badminton, ale víc cvičím doma. ”Zaklapnout počítač, vypnout telefon a nedbat notifikací umí, ale dodává: “Ale vždycky, když to udělám, tak začnou chodit ty nejlepší kšefty.” Práci ale umí delegovat a dodává: “Deleguju a pouštím. Samozřejmě jsou nějaké kontrolní mechanismy, ale umím důvěřovat lidem - a ono by to v té velikosti podniku ani jinak nešlo.”

“Dlouhodobě jsem mírně frustrovaná ohledně vzdělávání dospělých. Hodně přemýšlím o tom, jak nabídnout lepší, srozumitelnější a finančně dostupnější službu. Typicky se v Česku vzdělává tak, že buď se jako občan a vzděláváš sám nebo se firemně. A tam je to většinou tak, že paní personalistka ti předá nějaký vzdělávací plán. A ty podle toho jedeš. Ten vzdělávací plán je hodně často jako rozsypaný čaj a není to komplexní materiál. A většinou to hodně dlouho trvá. Takže ty do března vlastně čekáš na ten vzdělávací plán. V dubnu ho dostaneš. Pak už jsou prázdniny. Pak jsou Vánoce a velice málo se toho jako řeší. A pak už se dělá zase nový vzdělávací plán,” komentuje aktuální situaci. A doplňuje svou vizi: “S pomocí AI chci nabídnout nový produkt a udělat komplexnější diagnostiku ve firmě. Díky AI by měla být rychlejší, flexibilnější a levnější.”

“Teďka pracujeme s lidmi, které máme. A doba se tak dynamicky mění, že i když jsou lidé vzdělaní, tak každý měsíc je potřeba umět a znát něco nového. Ty firmy na to neumí rychle reagovat. Například korporáty namísto toho, aby se bavily o tom, jak například AI využít, tak to zakazují… Ale není to jen třeba o digitálních dovednostech, ale to jsou čistě věci typu: “Chybí nám elektrikáři.” Firmy se snaží spolupracovat se školama, ale ty nejsou tak flexibilní, takže potřebujeme úplně jiný systém celoživotního vzdělávání. To je třeba velmi rychle řešit, protož tam je schovaná konkurenceschopnost našich firem. To je jedna z věcí, na které bych velmi ráda pracovala. A myslím si, že vím i jak.”

S psychickou pohodou mi pomáhá…

• že mám skvělý tým se smyslem pro humor.
• prostě se s lidmi zasmát.
• sport.
• začíst se do velkého hezkého příběhu.
• pokec s kámoškou.
• mít dobré vztahy a čistý stůl.

Vlaďčin vzdělávací tip na závěr: 

“Málokdo ví, že právě teď Česká republika poskytuje z národního plánu obnovy vzdělávání pro všechny občany. Jmenuje se to Jsem v kurzu. A má na to nárok každý občan z České republiky. Bez ohledu na to, jestli je to matka na rodičovské dovolené, zaměstnanec, Ičař, … prostě kdokoliv. Opravdu je to pro všechny. Přes webovou aplikaci si vyberete si kurz, který vám vyhovuje. Pokud si vyberete akreditovaný kurz třeba na rozvoj interního lektora nebo interního kouče, tak akreditované kurzy jsou stoprocentně dotované. A pokud si vyberete digitální vzdělávání - například základy AI, programování nebo digitální marketing - tak máte osmnáct procent spolufinancování.”