Když nás zaplaví úzkost: Jak zvládnout krizi
20. listopadu 2026
Jak poznat, že už nejde jen o běžný stres, a co dělat, když nás přemůže úzkost? PhDr. Marek Hošek v rozhovoru vysvětluje, co se během psychické krize děje v mozku a těle, co může pomoci v prvních minutách a jak být oporou blízkému člověku. Přibližuje také, jak si připravit osobní krizový plán.
1. Co přesně znamená být v psychické krizi a podle čeho poznáme, že už nejde jen o běžný stres?
Psychická krize nastává, když nároky situace převýší naše aktuální schopnosti ji zvládnout. Poznáme ji podle intenzivního psychického napětí, pocitu bezmoci, ztráty kontroly a narušení běžného fungování. Úlohu hraje i naše zkušenost, odolnost a ne/pozitivní přístup.
2. Co se během silného stresu nebo úzkosti děje v mozku a proč je v tu chvíli těžší přemýšlet, rozhodovat se nebo mluvit?
Aktivuje se především amygdala, která vyhodnocuje nejen nebezpečí. Mozek přechází do režimu přežití a činnost oblastí odpovědných za logické myšlení, plánování a rozhodování se dočasně oslabuje. Pak se aktivuje i paměť či exekutivní funkce.
3. Jak fungují reakce „útok, útěk, zamrznutí“ a proč můžeme v krizové situaci reagovat jinak, než bychom od sebe čekali?
Jde o automatické obranné reakce nervového systému. Můžeme bojovat, snažit se uniknout, nebo naopak ztuhnout a nedokázat reagovat. Nejde o vědomou volbu, ale o přirozenou reakci organismu na ohrožení. De facto každý reaguje individuálně na základě neuronastavení (např. jinak reaguje introvert či extravert) či zkušenosti.
4. Jak spolu při úzkosti komunikují mozek a tělo?
Mozek vyhodnotí možné nebezpečí a aktivuje stresovou reakci. Tělo reaguje zrychleným tepem, pocením, napětím svalů nebo zrychleným dýcháním. Tyto tělesné projevy pak mohou zpětně zesilovat úzkost. A úzkost se může „rozlevat“ i na situace, které předtím zúzkostněné nebyly.
5. Jak se liší úzkost od panické ataky a kdy bychom neměli tělesné příznaky automaticky připisovat psychice?
Úzkost může přetrvávat delší dobu a často souvisí s obavami. Panická ataka přichází náhle, s velmi intenzivním strachem a tělesnými příznaky. Nové, silné nebo neobvyklé příznaky, například bolest na hrudi či dušnost, je nutné zdravotně vyšetřit, protože mohou mít i tělesnou příčinu.
6. Představme si, že mě náhle zaplaví úzkost. Co mohu udělat během prvních několika minut, krok za krokem?
- Zastavím se a opřu chodidla o zem nebo si sednu a ukotvím se.
- Připomenu si, že právě prožívám úzkost.
- Zpomalím a zklidním výdech přes břišní dýchání.
- Rozhlédnu se a pojmenuji věci kolem sebe. Či jinak odvedu pozornost.
- Přesunu se na bezpečné místo a případně požádám někoho o podporu. Jsou na trhu i různé aplikace či telefonické krizové intervence.
Je řada jiných technik, které primárně cílí na ovlivnění pozornosti a dechu.
7. Často se doporučuje práce s dechem nebo uzemnění pomocí smyslů. Jak tyto techniky používat?
Dýcháme pomalu a přirozeně, ideálně s o něco delším výdechem než nádechem. Při uzemnění využijeme smysly: pojmenujeme pět věcí, které vidíme, čtyři, kterých se můžeme dotknout, tři, které slyšíme, dvě, které cítíme, a jednu, kterou ochutnáme. Důležité je břišní dýchání s odvedením pozornosti.
8. Jak pracovat s katastrofickými myšlenkami, když v danou chvíli působí naprosto přesvědčivě?
Zkusme se zastavit a zeptat se: Co je skutečný důkaz? Existuje jiné vysvětlení? Co bych řekl blízkému člověku v podobné situaci? Cílem není myšlenky potlačit, ale naučit se je vnímat jako myšlenky, nikoliv jako fakta. Někdy mohou být i alarmem, že se něco se mnou děje, i když si to ještě neuvědomuji. Dobře s katastrofizací pracuje KBT.
9. Co může úzkost dlouhodobě udržovat nebo zhoršovat, přestože nám to krátkodobě přináší úlevu?
Vyhýbání se obávaným situacím, neustálé kontrolování, vyhledávání ujištění nebo izolace. Krátkodobě uleví, ale dlouhodobě posilují přesvědčení, že situaci nezvládneme. Viditelné je to u tzv. izolovaných strachu (např. agorafobie či sociální fobie). Nezapomínejme i na nevhodné léky, které po krátké době navyšujeme, podobně i alkohol.
10. Když je v krizi někdo blízký, jak s ním navázat rozhovor? Můžete uvést konkrétní první věty?
Důležité je být klidný, empatický a nesoudit, i když z našeho pohledu se bude jednat o banální problém.
Například:
- „Vidím, že ti teď není dobře. Chceš mi říct, co se děje?“
- „Jsem tady s tebou.“
- „Co by ti teď ode mě nejvíc pomohlo?“
Využít, předat číslo na krizové linky, které často funguje 24/7.
11. Jaké dobře míněné výroky mohou člověku v úzkosti ublížit a čím je můžeme nahradit?
Určitě se vyhněme např. větám jako „Uklidni se, prosím Tě“, „To nic není a přeháníš to“, „Mysli pozitivně, svět je krásný“ nebo „Ostatní mají větší problémy“.
Lepší je říct: „Věřím, že je to pro tebe těžké“, „Co pro tebe mohu udělat…“. Bohužel u paniky funguje spíš direktivnější styl.
12. Jak nabídnout pomoc člověku, který o svém stavu nechce mluvit nebo pomoc odmítá?
Respektujme ho a netlačme na něj. Dejme mu najevo, že jsme k dispozici a chcete mu pomoci. Můžeme nabídnout konkrétní pomoc, například společnou procházku nebo doprovod k odborníkovi nebo zavolat na krizovou linku.
13. Podle čeho poznáme, že už svépomoc nestačí? Kdy vyhledat psychologa či psychiatra?
Pokud úzkost dlouhodobě narušuje spánek, vztahy, práci nebo běžný život, případně se opakovaně vrací nebo jednoduše člověka obtěžuje a má potíž přesunout pozornost jinam. Při akutním stavech je potřeba okamžitá pomoc na lince 155.
14. Co pomáhá po odeznění akutní krize a jak může vypadat jednoduchý osobní krizový plán pro příště?
Velmi jednoduchý: odpočinek, pravidelný režim (hlavně spánek), pohyb venku (ideální je svižný pohyb), podpora blízkých, mít kontakty na telefonickou krizovou pomoc a odborná péče, kde klienta najde individuální přístup k sobě.
15. Jakou jednu věc byste chtěl, aby si z tohoto rozhovoru odnesl člověk, který právě prožívá úzkost a má pocit, že to nezvládne?
Mít úzkost není devalvace člověka, nejsme slaboši. Mozek je orgán podobně jako srdce či plíce. To, že v tom není sám. Nemusíte všechno vyřešit právě teď. Stačí zvládnout jeden malý krok. A požádat o pomoc je projev odvahy, nikoliv slabosti.
Co bychom si tedy měli z celé debaty odnést?
Úzkost a psychická krize nejsou projevem slabosti, ale přirozenou reakcí organismu na přetížení, kterou můžeme lépe zvládat pomocí jednoduchých technik, jako je vědomé dýchání, uzemnění a práce s myšlenkami. Důležité je rozpoznat varovné signály, nebát se požádat o pomoc a pamatovat, že i malý krok může být začátkem cesty k úlevě.
