Proč nás AI nutí pochybovat o sobě?
6. srpna 2026
Čím rychleji umí AI nabídnout odpověď, tím častěji si klademe otázku, jestli sami ještě stačíme. V rozhovoru s psycholožkou a psychoterapeutkou Martinou Mikeskovou se podíváme na to, proč nás srovnávání s tempem umělé inteligence tolik ovlivňuje, co se přitom v hlavě odehrává a jak si udržet zdravý vztah k sobě samému i k technologii.
V poslední době se hodně mluví o tom, že umělá inteligence lidem bere práci. Vy ale říkáte, že mnohem dřív může brát něco jiného. Pocit vlastní hodnoty.
Umělá inteligence umí během několika vteřin nabídnout řešení, na které by člověk potřeboval hodiny přemýšlení. Sama o sobě není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy se začneme srovnávat s tím, jak rychle a bezchybně funguje. V prostředí, kde je největší hodnotou výkon, rychlost a efektivita, se pak snadno objeví myšlenky typu: Nestačím. Ostatní jsou napřed. Ujíždí mi vlak. A právě odtud už je jen krok
k úzkosti.
Proč je to srovnávání vlastně tak lákavé?
Protože AI působí dojmem, že ví. Že má správnou odpověď, správný postup a ideální řešení. Jenže AI čerpá z obrovského množství dat a zkušeností jiných lidí. To je její podstata. Neví ale, jaká cesta je správná pro konkrétního člověka v jeho konkrétní situaci. Může položit dobré otázky. Může nabídnout inspiraci. Může velmi dobře napodobit porozumění. Ale nikdy nebude skutečně prožívat to, co prožíváme my. A právě proto říkám, že když srovnáváme člověka s AI, srovnáváme dvě úplně odlišné kvality.
AI čerpá z obrovského množství dat a zkušeností jiných lidí. To je její podstata. Neví ale, jaká cesta je správná pro konkrétního člověka v jeho konkrétní situaci.
S jakými situacemi se v souvislosti s AI setkáváte ve své praxi?
Například s manažery, kteří přecházejí do nové role. Vzpomínám si na jednoho klienta, který se po interní fúzi stal vedoucím týmu. Tým byl oslabený odchody, ve firmě panovala nejistota a on měl za úkol stabilizovat situaci. Požádal AI o návrh postupu a během několika vteřin dostal poměrně kvalitní plán. Potíž ale nebyla v tom plánu, potíž byla v tom, že začal očekávat, že se do nové role dokáže adaptovat stejně rychle, jako AI vytvořila řešení a tady je podle mě největší past. Rychlost informace totiž není totéž co rychlost integrace zkušenosti. Plán může vzniknout za pár sekund, ale získat důvěru lidí, naučit se rozhodovat v nové roli nebo cítit se v ní jistě je proces, který má svůj vlastní čas. Ten žádná technologie nezkrátí.
Setkáváte se s podobným tlakem i mimo pracovní prostředí?
Ano. Na individuálních konzultacích lidé často vnímají jako vlastní selhání, že na něco nepřijdou okamžitě. Jako by si zvykli, že správná odpověď musí přijít během několika sekund. Když nepřijde, začnou pochybovat o sobě. Jenže přemýšlení není vyhledávač a některé odpovědi potřebují dozrát. A právě to je přirozená součást lidské psychiky.
Na individuálních konzultacích lidé často vnímají jako vlastní selhání, že na něco nepřijdou okamžitě.
Co se s námi při takovém srovnávání děje?
Úzkost není jen psychická. Má i velmi silný fyziologický rozměr. Člověk může mít pocit ohrožení. Nejde jen o výkon. Najednou se objevují otázky, jestli bude mít práci, příjem nebo jistotu pro sebe a svou rodinu.Do toho přichází ještě jeden fenomén: ubývá skutečného lidského kontaktu.
Když dnes čteme příspěvky na sociálních sítích nebo dostáváme pracovní i osobní zprávy, často ani nevíme, jestli je psal člověk, nebo umělá inteligence. To může posilovat pocit izolace a osamělosti. Přitom právě vztahy jsou jedním z nejdůležitějších zdrojů pocitu bezpečí. AI nám umí nabídnout informace. Nedokáže ale regulovat náš nervový systém tak, jak to dokáže živý člověk.
Jak AI může měnit způsob, jak spolu lidé komunikují?
Kdysi byly populární kurzy otevřené komunikace nebo radikální upřímnosti. Dnes si řada lidí nechává od AI formulovat zprávy partnerovi, kolegovi nebo kamarádovi.Na jednu stranu nám to může pomoct vyjádřit se citlivěji. Na druhou stranu je tam tenká hranice. Můžeme postupně ztrácet vlastní jazyk a začít mluvit tak, jak "se to má správně říkat".
Stejně tak může vzniknout pocit, že bychom bez AI na řešení sami nepřišli. A právě to může nenápadně oslabovat důvěru ve vlastní schopnost přemýšlet.
AI nám umí nabídnout informace. Nedokáže ale regulovat náš nervový systém tak, jak to dokáže živý člověk.
Proč je tlak kolem AI dnes tak silný?
Protože není jen psychologický. Ve stále více firmách se práce s AI stává běžnou kompetencí. Objevuje se při pracovních pohovorech, při auditech i při optimalizaci procesů. Vedle vnitřního tlaku tak vzniká i tlak zvenčí. A mezi kolegy se snadno vytvoří nové
a jednoduché měřítko. Kdo umí AI používat rychleji, efektivněji nebo chytřeji. To celé srovnávání ještě posiluje.
Jak se tomu dá bránit?
Pomáhá položit si jednoduchou otázku: Proč AI používám? Používám ji proto, že mám strach, že jinak nestačím nebo proto, že mi šetří rutinní práci a nechává víc prostoru na to, co umím nejlépe jako člověk? To je obrovský rozdíl. AI může převzít opakující se činnosti, pomoci s hledáním informací nebo uspořádáním myšlenek. Neměla by ale být měřítkem naší hodnoty.
AI může převzít opakující se činnosti, pomoci s hledáním informací nebo uspořádáním myšlenek. Neměla by ale být měřítkem naší hodnoty.
Takže AI není nepřítel?
Vůbec ne. Je to podobné jako s ohněm. Dobrý sluha, špatný pán. Budou firmy, kde bude práce s AI samozřejmostí. Budou ale i organizace, které budou klást větší důraz na lidský úsudek, vztahy nebo etické rozhodování. Ani jedna cesta není automaticky správná. Důležité je vědět, kam patřím a podle jakých hodnot chci pracovat.
Co bychom si tedy měli z celé debaty odnést?
Že AI má své místo tam, kde jsou potřeba data, rychlost a efektivita. Člověk má své místo tam, kde vzniká důvěra, vztahy, empatie, odvaha nebo schopnost nést odpovědnost.
O autorech:
Mgr. Martina Mikesková
Martina je psycholožka, psychoterapeutka a lektorka.
Martina vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, absolvovala sebezkušenostní výcvik v integrativní psychoterapii a výcvik v mediaci.
Na konzultacích čerpá ze své praxe, napříč soukromým, státním i zdravotnickým sektorem, specializuje se na psychohygienu, mentální odolnost a práci s nadměrným stresem. Ve své práci propojuje poznatky z psychoterapie, neurověd i psychosomatiky. Nabízí bezpečný prostor pro hluboké rozhovory, utřídění myšlenek i jiný pohled na situace a praktické nástroje, které fungují v každodenním životě.
Specializace: přetížení, úzkosti, depresivní stavy, konfliktní vztahy, sebehodnota, kariéra, práce s emocemi, trauma a ztráta