Své démony poráží smíchem. Lukáš Sedláček, CEO ELAI

Zkušenosti sbíral v zahraničí, zkusil si nezisk, státní sektor i korporát. S pár tisíci v kapse a bez podnikatelských zkušeností pak založil vzdělávací platformu ELAI s cílem motivovat lidi k dalšímu vzdělávání. Později přidal Týden inovací nebo aplikaci Poetizer. Jak si v tom všem drží psychickou pohodu? Jak se mu daří oddělit osobní a pracovní život? A v čem podle něj spočívá lidské štěstí? 

 

Ups&Downs jsou rozhovory, které vede Simona Zábržová, CEO Soulmio, s dalšími CEOs, kteří ji inspirují. Kromě Lukáše Sedláčka, zakladatele a ředitele ELAI a Týdne inovací, vyzpovídala také Sentu Čermákovou, CEO Czechitas, Cyrila Klepka, zakladatele Cyrklu, Ondřeje Krátkého, CEO Liftago nebo Honzu Mayera, CEO Heureka Group.

“Když mi bylo 20 nebo 21 jsem měl takovou epizodu - zkombinoval jsem něco, co se kombinovat nemá - spadnul jsem do silných halucinací a hluboké deprese. Nebyl jsem schopen si zapamatovat ani začátek věty, než jsem ji dočetl. Psychiatrička mi diagnostikovala hluboké deprese s tím, že je budu mít celý život, že není šance se z toho dostat. To období mi pomohlo. Dával jsem si hodně pozor. Řekl jsem si, že musím dělat věci, co mě baví, být společenský, věnovat se koníčkům. A od té doby jsem to neměl,” začíná Lukáš Sedláček své vyprávění o psychické ne/pohodě.

"Mám takovou záklapku. Jedu sprintově a pracuju intenzivně, ale sleduju svoje baterky a vnímám signály, když se vybíjí. Pak dávám stopku a nepokračuju dál. Jdu si zaplavat, dělám sošky, zapínám relaxační mechanismus. To pomáhalo i Jungovi - on hodně psal o tom, že když se člověk ztratí na cestě životem, tak pomáhá vrátit se ke hrám a k tomu, co nás bavilo jako malé děti. A to už mi pomohlo v mládí, když jsem viděl ty čtyřicetiletý vyhořelý manažery. Začal jsem si dávat pozor a pečovat o své duševní zdraví.

Balanc mezi péčí o sebe a náročnými projekty je záležitost zkušenosti - podobně jako leadership. Je to něco, co neustále tuním. 

Je nejnáročnější věnovat pozornost právě tomu, čemu je hodno pozornost věnovat. Soustředit se na to, kam člověk energii dává a pečovat o sebe. Já mám třeba trenéra a třikrát týdně chodím cvičit do posilovny. To je pro mě posvátný čas, kdy všechno ostatní musí jít stranou. Když jsem to vynechal, zaznamenal jsem dopad na svoji psychiku - takže je to MUST. K tomu hodně spát. A pak se pokouším jíst zdravě a obklopovat se lidmi jako je Simona - energicky nabitý lidi - slunce, která člověku pomáhají dělat další kroky."

Důležitost péče o sebe a duševní pohodu zdůrazňuje také v kontextu leadershipu a předávání energie týmu. “Když je člověk vystresovaný jako šéf, přelévá se to na zaměstnance - je potřeba působit, že je všechno v pohodě, posílat energii dál a tvořit příjemný prostředí.”

“Obecně to je zajímavá oblast - když člověk podniká dlouhodobě, je to těžký. Prvotní nadšení se rychle ztrácí a tak je super, když je ta trajektorie růstová a klape to. Pak se ta vložená energie vrací. Ale ve většině případů - a ani v mém - to tak nebylo. Moje prvotní představy byly, že za dva roky si už budu dělat co chci a strašně mě frustrovalo, že jsem pořád na stejném místě, řeším operativu, že pořád může být něco lepší. Bylo těžký najít v tom tu energii a jít dál. Je třeba nechtít všechno hned a vědět, že to potrvá. Přijmout, že jsem si zvolil tuhle cestu a očekávat, že to bude lepší. Bez toho podnikání ani nelze provozovat - člověk musí být naivní a optimistický, racionální člověk to zabalí a nechá se zaměstnat,” odpovídá na otázku, jak sám sebe motivuje ve chvílích, kdy něco nešlape podle jeho představ.

Jak si Lukáš Sedláček udržuje nadhled? A jak v rámci tolika projektů řeší prioritizování a rozhodování? “Rozhodování mi nikdy nedělalo problém. Ale je důležitý soustředit se na jednu jedinou věc - mít co nejméně zajíců, který honím. Jinak jsem rozlítanej, mám pocit, že mi ujíždí vlak a jsem ve stresu. Pak je potřeba vypnout, zaplavat si, meditovat. Meditace je pro mě o učení se kompartmentalizovat realitu - oddělit práci a rodinu a nemyslet na práci, když jsem s rodinou.”

“Když jsem začal podnikat, pracoval jsem doma, pracoval jsem i o víkendech a extrémně hodně. Nebylo to dobrý. Domov jsem měl kontaminovaný prací - myšlenky na práci jsem měl neustále u sebe. Byl jsem v tom hodně ponořený, než jsem si řekl, že to takhle dál nejde. Víkendy už mám zakázaný. Všimnul jsem si, že když jsem pracoval třeba v neděli, tak jsem v pondělí už byl trochu vysátej a moje pondělní pracovní výkony pak byly slabší. I pátek se snažím mít volnější, protože dvou až třídenní kvalitní odpočinek je strašně důležitej. Pak se ta psychika dokáže se vším lépe vypořádat,” doplňuje o nutnosti odpočinku a oddělení práce od osobního života. 

Na otázku, jaká je jeho oblíbená životní filozofie odpovídá: “Vždycky jsem byl přemýšlivé dítě a lákal mě svět filozofie. Mám dva myslitele z oblasti psychologie a filozofie, kteří jsou mi blízcí:

• Jung, který se mi líbil, protože nebyl blbej a integroval náboženství. Kolem dvaceti mě náboženství hodně oslovovala náboženství, mystika a existenciální filozofie. A Jung to náboženství nezatracoval jako třeba Freud. Doporučuju třeba jeho autobiografii, kde je hodně upřímnej. Jung mě inspiroval v té snaze dosahovat harmonie a celistvosti, která je v rámci psychiky důležitá. 
   
• A druhý je Nietzsche. Toho mají lidé za nihilistu, ale on byl pro mě strašně energií překypující, v transcendenci věřící a smích vítající člověk. V knize Tak pravil Zarathustra má hezkou pasáž: “Našel jsem svého arcidémona. Byl to duch tíže – jím padají všechny věci. Nikoli hněvem, leč smíchem se zabíjí. Vzhůru, zabme ducha tíže!”. 

Když mi bylo 22, jednostranně jsem se zamiloval a nevyšlo to. Šel jsem na Petřín, byl sníh a zima  a já si vybavil Nietzscheho - zkus se zasmát svým démonům. Po myšlenkovém boji jsem najednou propukl ve smích a sel jsem ten celej kopec z Petřína po zadku. Byl jsem najednou strašně volnej, cítil jsem se svobodně. A k tomu mi pomohl nečekaně právě Nietzsche.”

“Štěstí je o očekávání. Máme představu, jak by realita nebo vztahy měly dopadnout a ta očekávání jsou naším vězením. I očekávání k sobě samotnému - člověk je k sobě přísný a je naštvaný, když něco není tak, jak chce. Život je potřeba pojímat jako hru. V rámci možností člověk vždycky přežije, elementární strachy už nemáme, takže můžeme očekávání snižovat. Máme nekonečný pole možností,” odpovídá na Simoninu otázku, proč v dnešní době lidi příliš neumí být šťastní.