Za syndrom vyhoření může nejčastěji nízká sebehodnota
4. února 2022
Na úvod si shrneme pár myšlenek, jak přemýšlí člověk, který vyhořel. Je nutné říct, že každá z těchto myšlenek samostatně občas přepadne každého z nás. Jsou to myšlenky, kdy se cítíme občas sami, nepochopení, bez motivace, bez smyslu života a podobně, to se může honit hlavou jednou za pár měsíců každému. Člověk, který právě prochází syndromem vyhoření má tyto myšlenky nonstop.
V žádném dni svého života obvykle nevidí radost, ztrácí smysl ve svém bytí, nedá se motivovat, nemá energii, často se izoluje, má dlouhodobé pocity samoty, prázdnoty a kompletní ztráty víry sám v sebe i život. Když jsem vyhořela, napadaly mě neustále dokola ty samé myšlenky. Svoje úvahy jsem popsala v článku Jak nevyhořet.
Než se dostanu k samotným pilířům, které mi změnili život, ráda bych se podívala na rozdíl mezi stresem a vyhořením. Spousta lidí si totiž myslí, že vyhořením prochází, přitom to ale tak být nemusí. Mohou mít jen depresivní stav v rámci stresového období.
Jak poznám rozdíl mezi stresem a syndromem vyhoření?
Co zažíváme při stresu?
Moje emoce jsou silné a reaktivní, moje práce je charakterizována menší či větší motivací, přináší mi nabíjení i vybíjení zároveň, chvílemi jsem hyperaktivní, pak zase v útlumu, střídají se ve mě pocity hodně energie a málo energie, občas bouchnu, ale za dva dny o tom nevím. Dokážu sám sebe motivovat, vybičovat se k obrovským výsledkům, ale občas z těch výkyvů mám krátkodobé depresivní stavy.
Co zažíváme při rozjetém syndromu vyhoření?
Moje emoce jsou otupělé, moje práce mě příliš nezajímá, nemám radost z úspěchu, necítím motivaci být součástí něčeho smysluplného, cítím se prázdný a bez smyslu života, cítím beznaděj něco změnit, ztráta naděje ve světlé zítřky, ztráta radosti ze života. Cítím se jako shořelá půda, která dlouhodobě nedokáže najít, jak se regenerovat a obnovit svou vnitřní baterku.
Proč jsem vyhořela?
Dnes na to dokážu jednoduše odpovědět: Neznala jsem sama sebe, neznala jsem svou vlastní hodnotu. Neuměla jsem sama sobě dát lásku a respekt. Pořád jsem hledala ocenění z venku. Lásku z venku. Přijetí společnosti z venku. Naplnění z venku. Abych zaplnila místo své místo pocitu vnitřní prázdnoty a nenaplněného štěstí. Čím víc jsem se cítila nešťastná, tím víc jsem se utápěla v zavděčování se všem ostatním, nekonečným hodinám práce přes čas, litrech alkoholu, a podobně.
Pokud necítím vlastní hodnotu, jedu tzv. na hraně, přes své limity a jsem tedy mnohem náchylnější na vyhoření. Možná tohle bude pro někoho nová informace, ale samotná práce není příčinou vyhoření. Příčinou vyhoření je přístup k ní. Po dvojnásobném vyhoření jsem byla nucena udělat kompletní změny ve svém životě. Stanovila jsem si čtyři základní pilíře, které rozvíjím. Těchto pilířů se držím dodnes a rovnováha se konečně stala součástí mého života.
Pilíře, který mi po vyhoření postavil sám život
Pilíř 1: Poznání sebe sama
Když jsem vyhořela, energeticky, psychicky i fyzicky jsem spadla na úplné dno. Byla jsem bloudící duše, která nevěděla, kdo je, kam jde, kam patří. Byla jsem plná strachu o budoucnost a znechucení z minulosti. Byla jsem prázdná schránka, která žila ve vakuu někde mezi materiálním světem, duchovním světem, prázdnotou a pocity marnosti, bezcennosti a síly cokoliv změnit. Aktivně jsem se začala sebe-poznávat.
Vedla jsem nekonečně dlouhé rozhovory sama se sebou, učila jsem se odpouštět lidem i sobě, pozorovala jsem, kolik energie mi dávají lidi z okolí, kdo mě jen vycucává, a kdo mě skutečně inspiruje, četla jsem knížky, pila čínské čaje, chodila na akupunkturu na uvolnění, studovala jsem knihy o spánku, zkoušela meditace, spala, vztekala se, řvala v lese, dostávala záchvaty emociálního pláče, rozpouštěla strachy a bolest. Byl to výživný koktejl všech emocí, které měly do jakékoliv rovnováhy hodně daleko.
Po každém hlubším zážitku jsem ale byla blíž tomu, kdo skutečně jsem. Ne tomu, jakou by mě chtěli ostatní. Sebepoznávání se stalo neodmyslitelnou součástí mého života. Chtěli byste začít sami na sobě pracovat a nevíte jak? Poslouchejte svou intuici, sledujte, co vám dělá dobře, co vás nabíjí, co vás vyčerpává, proč vám někdo dává energie, někdo bere. A všechno si vždy na konci dne uvědomte. Jaký ten den byl? Proč se cítím, tak jak se cítím? Vím, kam patřím a vím, kam jdu?
Pilíř 2: Přijetí
V momentě, kdy jsem se začala do hloubky poznávat se začali dít velké věci. Najednou se měnilo mé okolí, moje pocity, moje zážitky. Odpadli lidi, kteří mi dlouhodobě nic nedávali. Naopak přišli nové příležitosti a lidé a já jsem jen s otevřenou pusou a obrovskou vděčností přijímala, co mi život posílá. To nejdůležitější ale bylo to, že jsem přijala sama sebe.
Přijala jsem to, co nikdy v životě nebudu a co budu, kým jsme, kým nejsem. To, že jsem občas protivná sama sobě, že bych mohla zhubnout, mohla bych více kultivovat svou ženskou stránku, mohla bych se konečně naučit pokročilou finanční gramotnost, mohla bych mít větší oči a menší nos, mohla bych... všechno jsem to přijala. Bylo to těžké, protože v téhle fázi člověk musí být maximálně upřímný sám k sobě. A to se mi moc nechtělo. Ale později jsem pochopila, jak moc byl tenhle krok v mém životě důležitý.
Pilíř 3: Sebehodnota
Po všech předchozích zkušenostech se sebepoznáním a přijetím toho, kdo skutečně jsem následovalo to nejtěžší. Přijmout do svého života vlastní hodnotu. Uvidět ji. Důvěřovat sama v sebe, a o této důvěře nikdy nepochybovat. Tento pilíř mě silně provází každým dnem až dodnes.
Je až neskutečné, kolik procent času si člověk v dnešním světě musí uvědomovat svou vlastní hodnotu, aby neupadal do zbytečných depresí. Společnost je nastavená výkonnostně, neustále jsme srovnáváni v žebříčcích, je nám ukazováno, že ti "nejlepší" mají hodně peněz, tvrdě makají, téměř nedělají chyby. O pocitech vlastní nedostatečnosti, která provází spoustu bohatých lidí, sebe-selhání, pochybách, závislostech, nefunkčních vztazích se nikde nemluví. Spousta lidí, kteří jsou nám prezentováni jako "vzory" nemá skutečnou vnitřní svobodu. Ta je totiž o odvaze otočit svou pozornost z firemních KPIs zpět do sebe. Sebehodnota a sebeúcta je to, co se odehrává v nás. Skutečné bohatství se skrývá v nás samotných. I proto se stalo zdravé uvědomění si sama sebe základní pilířem mého života.
Nízká sebehodnota je velmi častou příčinou vyhoření. Protože se prostě "snažíme moc, zavděčujeme moc, děláme moc pro druhé a málo pro sebe."
Zkuste se na chvilku zastavit a uvědomit si, kam opravdu chcete v životě dojít, co opravdu chcete, jaké jsou vaše skutečné sny a touhy. Vy sami, pouze sami za sebe. Až v tomto procesu budete, uvědomte si čím prospíváte tomuto světu. Jaké máte talenty.
Pilíř 4: Respekt k sobě
Miluji se taková, jaká jsem. Nepotřebuji k tomu potvrzení ostatních. To je jedna z "novinek," které jsem pochopila poměrně pozdě. Respekt ke svým pocitům je něco, co jsem ne úplně vždy dodržovala. Necítila jsem sama sebe, přehlížela jsem svůj zhoršující se zdravotní stav, nechtěla jsem si přiznat, že pracuji moc.
Dělala jsem všechno, co se ode mě očekávalo, ale zapomněla jsem respektovat své tělo, své emoce, své pocity a nakonec i své skutečné sny a cíle. Měla jsem málo sebelásky. Tento termín může působit jako buzzword, a sama bych mu třeba ještě 5 let zpátky příliš nerozuměla. Ale s postupem času jsem pochopila, že bez respektu a lásky k sobě to nepůjde. Nebo půjde, ale rozhodně nebudu cítit to neskutečné vnitřní bohatství, které poslední dva roky zažívám.